Historie obce Krásná

V mnoha případech se osídlováním horských údolí a svahů rozšiřovaly starší osady, jindy však docházelo k zakládání nových osad sdružováním rozptýlených horských pasek. Někdy ve 30. letech 17. století podobným způsobem vznikla také Krásná. V urbáři frýdeckého panství z roku 1636 se sice ještě neobjevila, ale k obci Raškovice byli připsáni osadníci, kteří si údajně vyklučili se svolením vrchnosti les a na nových místech se usadili. Byli mezi nimi i Jakub Brantal a Adam Knechtek, jejichž jména figurovala v záznamech první gruntovnice, nebo-li pozemkové knihy, dědiny Krásné z roku 1639 a tento rok lze považovat za počátek samostatné existence nové vsi.

Jméno Krásná podle pověsti dala obci šlechtična z frýdeckého zámku, které se odtud při jedné zastávce zjevil nesmírně krásný rozhled po celém panství až na její zámecké sídlo Frýdek. Proto tam často ráda zajížděla, a když se jí ostatní vyptávali, kam tak často odjíždí, říkávala: „Jedu na Krásnu.“  Někteří vlastivědní badatelé se však přikláněli spíše k odvození názvu od tkalcovského stavu „kroseň“, protože v obci bývalo hodně tkalců. Nelze ovšem předpokládat vyšší míru tkalcovství v obci v době vzniku, třebaže předení a tkaní vlny a lnu se zde nepochybně v průběhu doby rozvinulo. Jazykovědci pak přišli s vysvětlením původu jména od staroslovanského krast = chrást.

Ať už stál za názvem Krásné kdokoliv, vliv vrchnosti na vznik obce nelze zpochybnit. V éře třicetileté války a ještě i dlouho po ní výrazně podporovala osídlování pustých hospodářství a dosud neobydlených míst. Kolonizátorům často odpouštěla roboty a převáděla je na roční platy. Počet osadníků se tak neustále zvyšoval. Podle dalšího urbáře se jich v roce 1664 v Krásné vyskytovalo již 24, z toho 2 zahradníci (Jura Sysala a Jan Holý) a 22 chalupníků (fojt Matuš Hrabec, Jura Bahynia, Jakub Škola, Tomek Krasula, Martin Holeš, Michal Malík, Roman Bojina, Jura Pělucha, Jakub Tesař, Jan Žižka, Jakub Kuchenka, Tomek Tomala-Miturčík, Matuš Kozel, Adam Řehák, Jan Hodula, Tomek Dřizga, Ondra Podlas, Martin Kuchynka, Macek Kuň, Jakub Medvěd, Jan Kandra a Jan Krasula). Podmínky sice neumožňovaly rozvinout hospodaření do větších selských rozměrů, jako tomu bylo v nížině, ale zase nabízely stále ještě místo pro nové usedlosti. V letech 1666-68 bylo vyměřeno dalších 6 kusů země, mezi nimi např. Martinovi Pohlutkovi na místo Matúška Cantora, chalupníka z Morávky. Obec se neustále rozrůstala a o sto let později, roku 1770, čítala již 63 osedlých, z toho 13 zahradníků, 11 velkochalupníků, 37 malochalupníků a 2 mlynáře. Podle církevní statistiky z té doby zde žilo 441 osob katolického vyznání. Topografie Reginalda Kneifela pak zachytila v Krásné k roku 1803 v 75 domech 473 obyvatel.

Životní podmínky přitom nebyly v horách jednoduché. Kneifel zaznamenal, že obdělávaná půda byla vhodná jen pro pěstování žita a ovsu. Naprostou většinu plochy obce navíc pokrývaly pastviny (3300 jiter 884 čtverečních sáhů = 1899,3 ha), úhor (309 jiter 683 sáhů = 178,1 ha), louky (224 jiter 1079 4/12 sáhů = 129,3 ha) a jen malá část připadala na ornou půdu (47 jiter 1301 5/12 sáhů = 27,5 ha) a zahrady (9 jiter 910 sáhů = 5,5 ha). Avšak právě pastviny, louky a úhor poskytovaly potravu pro dobytek, jenž tvořil základní část obživy zdejších obyvatel. Zpočátku byl na horské pastviny vyháněn hovězí dobytek. Podle urbáře z roku 1664 drželo 11 Krásňanů kromě svých pozemků v obci ještě pozemky v horách jako kravské salaše, na nichž pásli 64 kusů skotu. Jak si posteskl zapisovatel urbáře, valaši zcela obsadili horské pastviny svými krávami, a proto se ve zdejších Beskydech vůbec nevyskytovali jeleni. Zato se zde pohybovali medvědi, rysi, vlci, divoká prasata, srny, lišky, kuny, tetřevi, jeřábci, koroptve, holubi, drozdi, jestřábi, krahujci a jiné druhy ptáků. V průběhu 18. století se salašnictví přeorientovalo na chov ovcí a koz. Z ovcí se získávala  kromě mléka také vlna, která se stala významným exportním artiklem.  

Další možnost obživy skýtal les, kam se chodilo kácet dřevo. Pokud měli obyvatelé Krásné a dalších podhorských obcí Frýdecka v urbáři z roku 1664 zapsány robotní povinnosti, pak se pravděpodobně jednalo nejvíce o práci v lese, protože panské dvory a pole ležely v severní nížinné oblasti, tedy poměrně daleko od této lokality. Vliv na to měla patrně také síla valašského zvykového práva, které osvobozovalo Valachy od robot na rolnické půdě a zavazovalo je pouze k naturálním a peněžitým platům. V druhé polovině 18. století však tlak na zvýšení robot poddaných sílil, protože salašnictví přestalo vykazovat kýžený hospodářský efekt a vrchnost začala mít stále větší zájem o rozvoj železářské výroby, která si žádala velké množství dřeva. Již na přelomu 17. a 18. století se ne příliš kvalitní místní ruda těžená i na katastru Krásné zpracovávala ve Starých Hamrech nebo Janovicích, pak přešla výroba na Morávku, kde byl k roku 1750 slévačským mistrem i krásenský obyvatel Jura Hadaščák, a největšího úspěchu se železářství dočkalo v Bašce. Významné hutě však stály rovněž v těšínské Ustroni a v moravském Frýdlantu. Tyto podniky využívaly k tavení rudy buď přímo dřevo nebo dřevěné uhlí, takže poptávka po tomto artiklu rostla. Vrchnost se snažila omezit salašnictví a znovu vysazovat lesy, které byly dlouhou salašnickou érou téměř vykáceny. Stoupala rovněž poptávka po námezdní pracovní síle, protože robotní povinnosti byly omezené a nedostačující.

Nejlépe o způsobu obživy obyvatel Krásné informuje vceňovací operát vytvořený ve 40. letech 19. století jako součást stabilního katastru. Mezi osedlými bylo v té době 13 zahradníků, 11 velkochalupníků a 128 chalupníků. Zahradníci hospodařili na dominikálu (panská půda) a jejich výměra polí dosahovala 10-13 jiter (5,8-7,5 ha). Velkochalupníci svou půdu formálně vlastnili (rustikál) a drželi 6-10 jiter (3,5-5,8 ha) polností. Mezi chalupníky pak hospodařilo 107 na dominikálu a 21 na rustikálu. Větší výměru přitom průměrně měli rustikální hospodáři, pohybovala se od ½ do 6 jiter (0,3-3,5 ha), dominikální si museli vystačit s políčkem o ploše do 1 jitra (0,6 ha). Podmínky pro zemědělství byly nevalné. Tvůrce vceňovacího operátu označil podnebí za drsné a sychravé, okolí strmé, pokryté lesy, polohu uzavřenou a nepříznivou. Časté pozdní mrazíky objevující se ještě i v červnu a sníh, který brzy napadl a pozdě ztál, působily škodlivě na výnosnost zdejších políček. Pěstovalo se na nich jarní žito, oves, na lepších kouscích i ozimy žita a jetel. Ozimy se sely již na začátku září, oves a jařiny nejdříve v květnu. Žně se odbývaly většinou na konci srpna, v případě ovsa až v září. Obilniny se nechávaly zpracovat na mouku ve dvou místních mlýnech, které vyráběly jen pro obec a průměrně semlely ročně 20 měřic pšenice (1229,74 litrů) a 280 měřic žita (17216,36 litrů). Největšího úspěchu zde mezi plodinami dosáhly ovšem brambory, které se kopaly obvykle v říjnu. Především díky nim a díky omezení úhoru ve prospěch orné půdy se situace zdejších obyvatel v první polovině 18. století dosti zlepšila. V nevelké míře se pěstovalo také zelí, len, ječmen a pšenice. V lepších zahradách rostly zakrslé nešlechtěné ovocné stromy, jejichž plody však zřídka v studeném klimatu dozrávaly. Způsob obdělávání polí ještě nezaznamenal velké změny. K orbě se používal obyčejný pluh nebo horský hák, k vláčení brány se železnými zuby a k dalším pracím lopaty, čertadla, srpy, motyky, hrábě a různé nástroje k mlácení obilí. Hnojilo se většinou chlévskou mrvou a zahrady byly polévány močůvkou. Louky se pouze časně zjara vyčistily, pastviny byly ponechávány zcela bez péče. Výnosnost ani kvalita pěstovaných produktů nebyla vysoká. Jen brambory byly oceněny jako středně kvalitní.

Významnější místo v obživě Krásňanů sehrával chov dobytka. Přes tlak vrchností na omezování salaší si místní udrželi některé horské pastviny a na ně již nejčastěji vyháněli ovce, pro které zde zřídili i stáje. Ovce v počtu 539 kusů byly ve společném vlastnictví či lépe řečeno chovu, zatímco ostatní druhy dobytka choval již každý zvlášť. Na mléko a další chov se udržoval stále skot v počtu 574 krav a 275 telat, pro potah koně o 70 kusech a na maso, špek a sádlo 139 prasat. Nadbytečný a starý dobytek se prodával řezníkům na porážku. Ve větších hospodářstvích chovali průměrně 2 koně, 6 krav, 2 telata, 10 ovcí a 1 prase. Oproti předchozím dobám silně poklesl chov drůbeže. V Krásné se nevyskytovala žádná kromě několika slepic a hus držených pro vejce a peří.

Ovce sice poskytovaly vlnu pro tkaní suken, ale soukenictví bylo v té době již na ústupu a preferovány byly lněné a bavlněné látky. Snad proto nebylo v Krásné tkalcovství nijak rozšířené a většina obyvatel si přivydělávala nebo se přímo živila námezdní prací v lese. V obci stála pila, která produkovala ročně 50 klád a desky pro místní potřebu, tzn. stavby a výrobu nástrojů. V daleko větší míře se však dřevo plavilo na pily v Raškovicích, Starém Městě či jinde, k čemuž sloužily potoky Mohelnice, Jestřábí, Zimný, Travenský a Sichlý (Sihelský) a od Raškovic pak také řeka Morávka. Na Travenském byla pro tyto účely dokonce zhotovena vodní nádrž, jejímž vypuštěním se zvýšil průtok potoka. Splavilo se tak ročně kolem 2000 sáhů dřeva (13642 m³), které se používalo jako stavební materiál a topivo např. ve Skalici, Frýdku nebo v železárenských hutích v Lipině (Lískovec). Potoky sloužily rovněž k nevýznamnému chovu ryb, hlavně pstruhů, ale majitelem tohoto chovu byla frýdecká vrchnost, která ho propachtovala, tedy dala do nájmu. Ryby zde byly chovány pro zámecké stoly již v minulosti.

Na stolech Krásňanů se nejčastěji objevily brambory a zelí, o nedělích trocha masa, občas také jídla vyrobená z mouky, a sice různé obilné kaše, velmi zřídka žitný chléb, zato se často pekl koláč z ovesné mouky a brambor, tedy jakási bramborová placka. Ve velké míře se pila kořalka různých druhů, což samozřejmě způsobovalo růst alkoholismu, ale tyto destiláty částečně také přispívaly ke zdraví obyvatel, ať už jako lidový lék, tak především jako vysokokalorická poživatina. Při těžké práci dodával potřebné kalorie špek, sádlo, omastek a právě kořalka, která byla snadno dostupná. Vzhledem k slabé výnosnosti polí všechny plodiny zkonzumovali sami Krásňané a většinou museli ještě dokupovat. Na trh chodili hlavně s dobytkem a vlněnými produkty. Nejvýznamnějším centrem trhů se stalo pro celé široké okolí město Místek, kam chodili také Krásňané.

Vceňovací operát zachytil obyvatelstvo v éře významných změn. Zemědělství a salašnictví se udržovalo, ale čím dál větší roli hrála námezdní práce. Po nevolnictví se přiblížilo také zrušení poddanství a roboty (1848), a tím vlastně padlo staré uspořádání. Ve vceňovacím operátu byl zachycen v protokolech poslední krásenský fojt Martin Rusina. Fojt byl jakýmsi právním zástupcem vrchnosti v dané lokalitě. Krásenští fojtové na rozdíl od svých kolegů z větších vsí nebyli dědiční ani volní, nýbrž byli voleni podle vrchnostenského uvážení. Povinnosti měli ovšem jako ostatní. O jarmarcích museli stát na frýdeckém zámku s kosnou zbraní, museli být při robotách a odebírat povinné platy. Již u prvního dochovaného záznamu křtu z obce Krásné v doberské matrice figuroval fojt Tomáš Krasula, jemuž byla 7. 1. 1652 křtěna dcera Magdalena. Kmotry byli Anna Pavlásková, Elena Knechtková a Matuš Hrabec, který zřejmě nastoupil do této funkce po Tomášovi, protože byl jako fojt uveden v urbáři z roku 1664. O dva roky později fojtoval opět Tomáš Krasula, což ovšem mohl být syn zmíněného.  Působil do roku 1677, pak nastoupil Bartek Krasula, k roku 1691 byl zmíněn jako fojt Jura Krasula, ale téhož roku byl vyměněn Martinem Osinným, po něm roku 1698 nastoupil Pavel Žižka a dále působili v této funkci průběžně Václav Kubča, Jura Muroň, Pavel Žižka, Ondra Baheník, Václav Žižka, Fridrich Tesařík, Jan Rusina, Ondra Sisala, Martin Koval, František Mališ a nakonec Martin Rusina, který úřadoval do roku 1850. Poté vrchnostenské panství  vystřídala politická správa a s ní obecní rady.

Poddanské poměry nebyly sice v minulosti utěšené, ale krásenští obyvatelé se nikdy příliš nezapojili do nevolnických povstání a vzpour. Nutno ovšem upozornit na jistého Tesaře, buď přímo Jakuba Tesaře zmíněného v urbáři z roku 1664, anebo jeho potomka, jenž byl členem známé zbojnické skupiny vedené Ondrášem z Janovic. Daleko větší problém činilo Krásenským ustoupení od salašnického způsobu hospodaření, a bouřili se proto ještě na přelomu 19. a 20. století.

Populace vsi Krásné v podstatě od jejího založení neustále rostla. V letech 1664-1770 se téměř ztrojnásobila. Na přelomu 18. a 19. století se sice růst zpomalil, v letech 1791-1834 vykazoval průměrný roční přírůstek jen 0,4%, ale v polovině 19. století nabral velmi rychlé tempo růstu (7%), přestože právě v polovině 19. století postihla celé Těšínsko velmi silná hladová krize. Brambory, které výrazně obohatily jídelníček místních obyvatel, postihlo ve 40. letech několik období neúrod vlivem špatného počasí a rozšíření suché hniloby. Jestliže na počátku 19. století Reginald Kneifel vůbec nezmínil brambory mezi pěstovanými plodinami, tak ve 40. letech již tvořily téměř výhradní potravinu v jídelníčcích prostých obyvatel. Neúrody vyvolaly hladomor doprovázený epidemiemi průjmových onemocnění – cholery, tyfu a úplavice. Jestliže v roce 1845 zemřelo v Krásné 20 osob, v roce 1847 činil úhrn zemřelých 95 osob. Nejvyšší úmrtnost nastoupila v letech 1847-48 (nad hranicí 100‰), kdy se epidemie doslova přehnaly horskými obcemi na Frýdecku. Není se tedy čemu divit, že na přelomu 40. a 50. let 19. století mírně poklesl počet obyvatel v obci (viz tab. č. 1). Další vlny epidemií v první polovině 50. let již Krásnou příliš nezasáhly a navíc bezprostředně po těžkých letech 1847-48 zde stoupla porodnost přes 50‰. Výsledkem byl přirozený přírůstek obyvatelstva dosahující 30‰, přičemž tehdejší průměr pro české země se pohyboval v rozmezí 6,2-12,7‰. 50. a 60. léta 19. století byla pro Krásnou populačně velmi příznivá. Za necelých 20 let se množství obyvatel v obci více než ztrojnásobilo. Vrcholu dosáhla místní populace k roku 1880 (1882 obyvatel), ale pak se již začala výrazněji projevovat migrace za prací do nových průmyslových center, a sice především do textilek ve Frýdku, Místku, Raškovicích, do hutí a válcoven v Lískovci, Bašce, ale i do uhelného a hutního průmyslu na Ostravsku.

Tab. č. 1 – Vývoj počtu obyvatel v Krásné v letech 1803-2001

Průmyslová střediska se stala rovněž odběratelem významných produktů zdejšího hospodářství – dřeva a plátna. Lesní práce tvořily stále velmi důležitou složku obživy místních obyvatel. Tkalcovství zažilo svoji obrodu v podobě domácké výroby plátna často řízené bohatými kupci a nákladníky. Soukenictví se již nevedlo, o čemž svědčí i výrazný pokles počtu ovcí, které byly v Krásné chovány. K roku 1900 se v Krásné chovalo pouhých 39 ovcí. Salaše podléhaly stále většímu tlaku ekonomiky i frýdecké vrchnosti, arciknížete Albrechta, jenž byl pořád jejich majitelem. Novou oblastí uplatnění krásenských obyvatel se stalo pohostinství a živnosti. K roku 1878 se v Krásné vyskytovala pila v majetku arciknížecí komory Těšín, smíšené obchody Sigmunda Bira a Antona Vorzimmera, hostince a výčepy Františka Ovčarského a Jana Hadaščoka, který navíc vedl kramářský obchod, mlynářství se věnovali Ignác Hadaščok a Josef Šebesta, koželužství Josef Nikel a jednu výčepní živnost vlastnila opět arciknížecí komora Těšín. Obchod zřídil v roce 1879 také Malchar, další pak otevřel na Zlatníku v roce 1885 hajný Petr Foldyna. Vedle prodejny měl i hostinskou místnost, v níž prodával kořalku, pivo a tabák. V roce 1891 získali hostinskou a výčepní koncesi pro nový dům č.p.197 manželé Marie a František Iwankovi s oprávněním čepovat pivo, víno, podávat kávu, čaj, čokoládu a jiné teplé i studené nápoje. V květnu roku 1900 hostinec vyhořel a koncese byla se souhlasem Okresního hejtmanství přenesena na dům č.p. 156. Roku 1909 pak koncesi převzal Karel Mališ, jehož rodina hostinec vedla až do r. 1927, pak ho pronajala Františku Mokrošovi a po něm Janu Tomanovi, který ho provozoval až do roku 1947. V roce 1897 si v Krásné otevřela hostinskou a výčepní živnost Anna Koloničná. V roce 1914 byl hostinec přepsán na Annina syna Františka Koloničného, který ho vedl až do konce 2. světové války, ale často ho pronajímal ze zdravotních důvodů, protože byl hluchý. Nacházel se na Zlatníku na odbočce k Bílému Kříži, takže sloužil ve velké míře turistům. Přelom 19. a 20. století se nesl ve znamení velkého rozmachu turismu a vzhledem k poloze Krásné pod Lysou horou získala obec značné finance právě z turistického ruchu. Německý turistický spolek „Beskidenverein“ se sídlem ve Frýdku zprovoznil na Lysé hoře v letech 1894-95 ze staré útulny pohostinství. Na Dolní Krásné si v roce 1905 otevřela obchod smíšeným zbožím Anežka Teperová. Obchod sloužil širokému okolí až do konce 2. světové války.

Změny druhé poloviny 19. století s sebou nesly kromě vystěhovalectví za prací také určitou imigraci do obce, což se částečně projevilo na skladbě místního obyvatelstva. V první polovině 19. století byla obec čistě katolická a výraznou převahu tohoto náboženství si udržela i dále, ale k roku 1900 zde žilo kromě 1 597 katolíků rovněž 24 protestantů a jeden Žid. Katolické obyvatelstvo příslušelo částečně k farnosti Skalice a částečně k Morávce, jejíž farní kostel stál ovšem v Pražmu. Z hlediska jazyka měli převahu osoby hovořící česko-moravským dialektem (1 611), německy mluvilo 5 osob, polsky 4 a 2 jiným jazykem. Ve sčítání lidu r. 1921 se již zjišťovala národnost obyvatelstva a na Krásné se 1 201 osob přihlásilo k české a slovenské národnosti, jen 2 k německé, 1 k jiné a zbylých 8 osob byli cizinci.

Větší migrace, turismus a nové komunikační prostředky zlepšily spojení s ostatním světem. Již ve 40. letech se začalo s výstavbou „Kommerzialstraße“ (obchodní silnice) do Uher, která vedla podél potoka Mohelnice. Obce, které se na její stavbě podílely, tímto výrazně konkurovaly frýdecké vrchnosti, ale svůj plán spojení s Uhrami zřejmě nedotáhly do konce. Kromě této silnice měla Krásná spojení prostřednictvím středně sjízdných cest s obcemi Lubnem, Janovicemi a Raškovicemi. Všechny spojnice sloužily především k formanskému povoznictví. Nejčastěji se sváželo dřevo na pily, ale osobní přeprava se také rozvíjela s rostoucí migrací a turismem. V roce 1900 navrhla dokonce vídeňská firma ing. Kurt Bauer, stavební podnik pro elektrické a automobilové tramvaje ve Vídni, výstavbu elektrické dráhy z Frýdku přes Dobrou, Nošovice, Nižní a Vyšní Lhoty na Morávku a do Krásné. Tramvaj měla mít osobní vagon s 20 místy k sezení a 1-2 nákladní vagony zamýšlené patrně ke svozu dřeva. Frýdek již tehdy disponoval elektrickou stanicí, takže návrh nebyl zcela nesmyslný. Krásná by tak získala poměrně snadný přístup k elektrifikaci obce, která pak proběhla až v socialistické éře a některé části obce byly připojeny k elektřině až v 60. letech 20. století. Akce totiž narazila na odpor místních formanů, avšak hlavním důvodem pro neúspěch projektu se stala nízká rentabilita zamýšlené dráhy. Projekt železnice zkrachoval, takže jedinými dopravními prostředky zůstaly formanské povozy a až průběhem času se rozvinula autobusová přeprava. Do června 1928 ji provozoval na trati z Místku přes Bašku, Pržno, Lubno, Bystré až po Krásnou palkovický František Mičulka. Na něj navázal od 1. 5. 1929 Josef Fiala na lince Frýdek – Mohelnice – Zlatník, která pak byla prodloužena na Visalaje.

Formanskými povozy se nejčastěji vozila i pošta, ale po obci ji roznášel obecní posel. Teprve roku 1921 byl v Krásné ustanoven státem placený listonoš. Pošta byla doručována dosti nepravidelně a občané si stěžovali na pozdní doručování. Pro rozlehlost obce byly tedy přijaty do poštovní služby ještě dvě ženy. Dlouho v obci působili jako listonoši Ignác Štefek a po něm Josef Šigut, který roznášel poštu od roku 1944 až do svého důchodu v roce 1970. Telefonické spojení si nejdříve pořídila lesní správa v roce 1896. Ke konci socialistické éry se na katastru obce nacházelo 38 telefonních stanic a 4 hovorny.

Změny postupovaly velmi pozvolna a dlouho se neprojevovaly v úrovni bydlení a celkového živobytí občanů. Ve 40. letech 19. století byly všechny budovy v obci dřevěné, nízké, stísněné a pokryté šindelem. Žádná ještě nebyla pojištěna, což se však patrně v druhé polovině 19. století pozvolna měnilo. Styl domů i hospodářských stavení zůstával ovšem po dlouhou dobu stejný. Nejčastěji je tvořila jizba (obytná místnost) a komora k uskladnění nářadí i potravin. Někdy byl místo komory přímo chlév, protože jiných místností nebo dokonce budov nebylo.  Postupně se snižoval počet osob, které takto těsné prostory obývaly. V polovině 19. století se v jednom domě tísnilo průměrně 9-10 obyvatel, ale k roku 1910 o polovinu méně, tedy 4-5. V prvním případě totiž v jednom domě žily často dvě bytové strany, tzn. partaje (průměrně 1,8). Pádem vrchnostenského panství se uvolnily poměry v záležitostech výstavby nových domů, protože osadníci již nemuseli žádat vrchnost o povolení. Řada mladých rodin navíc využila možnost vystěhovat se do nových průmyslových center. V roce 1910 připadlo na 1 obydlený dům průměrně 1,3 bytových stran a 4,4 obyvatel. K roku 1921 pak 1,4 bytových stran, ale jen 4,0 obyvatel. Rostl totiž počet domů s větším množstvím místností, tzn. vícegeneračních, a zároveň se snižovala plodnost rodin. Tento trend však nastupoval v podhorských obcích velmi pomalu. Ještě v roce 1970 byla více než polovina domů v obci dřevěných (176), cihlových bylo 132 a 2 kamenné. 10 nemělo elektrický proud ani vodovod, 125 mělo jen elektřinu, 176 elektřinu i vodovod a jeden navíc i plyn.

Nelehké životní podmínky se podepsaly na zdravotním stavu obyvatelstva. Většinou se lidé léčili sami bylinkami a různými truňky, a když bylo zle, vyhledávali lidové léčitele, jako byli Bezručové v Nových Dvorech, Golat z Nižních Lhot a krásenský rodák Josef Závada, jenž nějaký čas pobýval na Morávce a v Malenovicích a napravoval především zlomeniny a vykloubeniny. Krásňanům hodně pomáhal také místní učitel působící ve Vyšní Mohelnici Josef Barabáš. V roce 1894 Krásná obdržela subvenci 100 zlatých ke zřízení „epidemické nemocnice“, která se vlastně stala útočištěm starých a chudých spoluobčanů a svůj název časem změnila na „obecní chudobinec“. Do roku 1928 pobýval nejbližší obvodní lékař až v Dobré. Téhož roku nastoupil lékařskou službu v Raškovicích dr. Alfons Juroš a jeho žena působila jako dentistka. 

První světová válka zasáhla do života obce odvody mladých mužů, ale také stále většími odběry potravin. Lidé některé zásoby ze sklizně zakopávali do země, chybělo šatstvo, obuv, suroviny byly zabavovány pro válečné účely. Ženy vojáků ovšem dostávaly poměrně slušné finanční podpory. Počet obyvatel se snížil na 1 386 k roku 1916. Hned na počátku války padli arcivévodský hajný Jan Matějka, František Novák, Jan Bakota z Mohelnice, Ignác Velčovský a jeho bratr Josef. Josef Vaněk byl dvakrát raněn v Srbsku, vyléčen, ale při transportu do Karpat zemřel na tyfus. Raněn byl rovněž syn místního učitele a kronikáře Dominika Ohnutka Josef. Celkem byly válečné ztráty vyčísleny na 40 mrtvých. Několik krásenských občanů vstoupilo do československých legií a bojovalo v nich na ruské a italské frontě.

Poválečný rozvoj hospodářství se podepsal na rostoucím počtu obyvatel v obci (viz tab. 1), přestože styl a podmínky života zůstávaly dlouho na původní úrovni. Podle školní kroniky z Nižní Mohelnice „…žijí zde chalupníci, chudí u nichž slouží ještě chudší školáci, jako pasáci, které rodiče uživiti nemohou (…) Lid se většinou živí kobzolemi, obilí mají málo, chléb kupují…“.  Rychle se však rozvíjela politická aktivita občanů. Silné náboženské přesvědčení vedlo k založení lidové strany jako vůbec první 19. dubna 1919. Brzy nato se však etablovala také sociální demokracie a z jejích členů vzešel první poválečný starosta obce Jan Foldyna (do roku 1923).  V druhých volbách v r. 1922 již kandidovaly 4 politické strany a v r. 1927 dokonce 5 stran. Sociálně demokratická strana dělnická měla v obci vůbec největší podporu. V roce 1927 získala 455 hlasů, druzí lidovci jen 123 hlasy, Republikánská strana zemědělského lidu (agrárníci) 83, komunisté 52 a Volné sdružení pouhých 14 hlasů. Starostou obce byl znovu zvolen sociální demokrat Jan Adámek (1923-1931). Ve volbách 1931 se kromě tradičně silných sociálních demokratů (337 hlasů) a lidovců (124 hlasy) prosadila nová Odborová jednota lesnických dělníků (120 hlasů). Starostou byl zvolen opět sociální demokrat, hostinský Jan Toman, který ve funkci zůstal až do konce 2. světové války. Do Poslanecké sněmovny volili Krásňané v letech 1929 a 1935 kromě sociálních demokratů, lidovců, agrárníků a komunistů také v menší míře národní socialisty, národní demokraty, živnostenskou stranu, Národní obec fašistickou a v roce 1929 dokonce i Hlinkovu ľudovou stranu. Pokaždé sice zvítězila sociální demokracie, ale především v roce 1935 po hospodářské krizi se výrazně zvedla podpora KSČ.

Období 2. světové války přežili obyvatelé Krásné v relativním poklidu zastrčené horské obce v protektorátu. Ve výrazné převaze českého obyvatelstva se nemohly prosadit v žádné míře nějaké německé snahy a fanatičtí Němci se zde ani nevyskytovali. Pod rozvážným vedením starosty Jana Tomana se obec vyhnula represím za neplnění dodávkových úkolů, hospodářským kontrolám či jiným perzekucím. Z německého zatčení se však nevrátili František Zeman z č.p. 75,  který byl 13. 4. 1945 zastřelen, a Antonín Papřok z č.p. 66, kterého zastřelili již 11. 2. 1943 v Brně. Nezvěstnou zůstala také Anežka Vroblová, lesní dělnice narozená v Krásné, kterou Němci odvlekli 14. 12. 1944 do káznice. Na konci války, v prvních květnových dnech, zažili krásenští občané chaotický ústup velkého množství německých vojáků od Pražma směrem na Bystré. Obec byla osvobozena 5. 5. 1945.

V nové poválečné politické situaci ztratili výrazně podporu sociální demokraté ve prospěch komunistů. Ve volbách 1946 získala KSČ 331 hlasů, druhá ČSL (lidovci) 216, ČSD 188 a ČNS (národní socialisté) 89 hlasů. Prvním předsedou Místního národního výboru (MNV) se stal komunista Hynek Mužný.

Po roku 1945 zažila obec další vlny vystěhovalectví. Bezprostředně po válce využila skupina obyvatel možnosti získat domy ve vysídleném pohraničí, a tak hlavně bezzemci, komorníci (podruzi) a majitelé starých domků z vyšších nadmořských poloh se stěhovali do Bohdanovic, a pak také do obcí na Krnovsku a Bruntálsku. Velké množství osob a především mladých rodin využilo volání těžkého průmyslu a snadno dostupných bytových jednotek v průmyslových centrech. Z Krásné se v dobách komunismu stala rekreační oblast a hlavně v 70. a 80. letech získalo převahu rekreační chatové osídlení. K 1. lednu 1989 měla obec 665 obyvatel, 339 popisných čísel, ale 579 chatových objektů, z nichž jen 12 bylo trvale obydleno.         

Vystěhovalectví bylo ovlivněno nedostatkem pracovních možností přímo v obci. Z 519 ekonomicky efektivních obyvatel v roce 1970 dojíždělo za prací 339. Nejvíce osob bylo zaměstnáno v průmyslu (371), další pak v lesnictví (123), dopravě a spojích (63), JZD (47) atd. Silně zemědělskou obec pochopitelně dosti postihla kolektivizace na přelomu 50. a 60. let. V červnu 1959 byl přidělen do Krásné jako organizátor příprav založení JZD důstojník ČSA Najzar. Byla utvořena komise ve složení 7 funkcionářů z Mohelnice a 3 z Dolní Krásné, ale její činnost se nerozběhla. 1. ledna 1960 byl tedy do obce přidělen politický pracovník Jan Lukeš a pod jeho vedením byly podepsány první přihlášky do družstva jako posledního v okrese. Předsedou družstva byl zvolen František Vochala. V roce 1962 se započalo s výstavbou kravína, roku 1965 výmlatového střediska a o rok později silážní jámy. Na konci 60. let družstvo vybudovalo stáj pro mladý dobytek a vyasfaltovalo silnice kolem družstevních objektů. V téže době však vlivem událostí Pražského jara 1968 vystoupilo z JZD 36 členů se 100 ha půdy. Se začátkem normalizace nastal nový rozkvět JZD, když do něj vstoupilo 22 soukromých zemědělců. V roce 1969 se novým předsedou družstva stal Jan Rusina a vedl ho až do jeho sloučení s JZD Beskyd se sídlem v Nošovicích v roce 1974.
K 1. lednu 1980 byla schválena integrace obcí a Krásná se stala součástí obce Morávky jako Morávka 5 – Krásná. V novém MNV měla Krásná 15 zastupitelů. Samostatnost získala zpět rozpuštěním integračního celku k 1. 1. 1991.